Historie kina v Bystrém

Historie kina ve městě Bystré sahá do třicátých let dvacátého století. Přes různé problémy spojené s výstavbou, válkou a klesající návštěvností v devadesátých letech je doposud plně funkčním kinem s pravidelným provozem a svojí vlastní dramaturgií.

Cílem této seminární práce je zmapovat v rámci rozsahu práce historii kina v Bystrém a shromáždit dochované archivní materiály. Vzhledem k pohnuté historii a tomu, že původní kino provozoval Sokol, který v původní podobě již neexistuje a nikdo z pamětníků či tehdejších funkcionářů již nežije, jsou informace z tohoto období hůře dostupné.

Podle dostupných informací dosud nebyla žádná práce o kinu Bystré zpracována.

Státní okresní archiv Svitavy bohužel nearchivuje žádné materiály z historie kina v Bystrém. Jediným nalezeným archivním materiálem se tedy stala technická zpráva, která byla uložena v archivu města Bystré a která sloužila jako důvodová zpráva k získání investice na vybudování kina.

Klíčovým zdrojem tedy byl rozhovor s pamětníkem – amatérským historikem města Bystré, panem Zbyňkem Unčovským, který stavbu původního kina zažil jako řadový člen Sokola. Dalším zdrojem je pak rozhovor s provozovatelem současného kinosálu, panem Jaroslavem Hanusem.

Zajímavým fenoménem, který poznamenal město Bystré, bylo natáčení tří filmů Vojtěcha Jasného (Všichni dobří rodáci (1968), Česká rapsodie (1969) a Návrat ztraceného ráje (1999)). Stopa tohoto filmového prožitku je v Bystrém doposud přítomna, a proto je tomuto fenoménu věnována zvláštní kapitola.

Je velmi pravděpodobné, že mezi pozůstalými nebo nejstaršími občany města Bystré existují další zajímavé materiály, které by mohly práci doplnit, jejich získání a zpracování je však záležitostí dlouhodobějšího výzkumu.

Počátky kina v Bystrém

Ve třicátých letech dvacátého století žilo město Bystré bohatým kulturním životem. Jeho hlavním těžištěm byl divadelní spolek, který provozovala kulturní sekce Sokola. V rámci plánů na stavbu vlastní budovy pro potřeby tělovýchovné jednoty měl vzniknout kromě tělocvičny i sál pro potřeby divadelního spolku. Tento sál měl zároveň sloužit jako kino, jehož provozem by Sokol vydělával na svoji činnost.

První rozpočet počítal s částkou 700 000 Kč na celou budovu. Při schvalování Českou obcí sokolskou však byl tento projekt zamítnut z důvodu nízkého finančního krytí místní jednotou Sokola, které činilo pouze 40 000 Kč. Místní Sokolové si ale vzali úvěr na svoje soukromé majetky, za který v roce 1932 sokolovnu vybudovali. Finančně se projekt zaplatil již v roce 1947, protože díky omezení možnosti zábavy za druhé světové války bylo kino pravidelně zaplněné obyvateli Bystrého i okolních vesnic a bylo velmi výdělečné.

Budova sokolovny má netradičně řešenou dispozici, kdy tělocvična je v prvním patře, v přízemí je zmiňovaný divadelní sál, který zároveň sloužil jako kino. Součástí budovy bylo rovněž občerstvení, které bylo otevřeno před představením.

Kino v sokolovně mělo až do svého zániku neobvyklý způsob projekce. Plátno na rámu se před představením instalovalo do prostoru opony divadla, promítačka byla umístěna v prostoru za jevištěm. Tato zpětná projekce umožňovala jednak snadnou přestavbu divadla na kino a jednak v případě populárních představení rozšíření kapacity z 200 osob na 300 tím, že část publika seděla v jevišti. Zadní část jeviště rovněž sloužila dětem a mládeži ke zhlédnutí nepřístupných filmů. K tomu využívali bočních vchodů po zahájení představení a představení sledovali ukrytí v kulisách. Pokud byl film opatřen titulky, používali kapesní zrcátka k obrácení obrazu.

Kino bylo budováno jako zvukové, promítalo 16mm filmy. Ve svých počátcích konkurovalo zavedenému divadelnímu ochotnickému spolku a dalším aktivitám. V Bystrém se divadlo hrálo průměrně jednou za měsíc, představení v kině před a po válce 2x týdně. Za druhé světové války hrálo kino 3x týdně. Představení začínala v 15 hodin v případě dětského nebo dětem přístupného filmu, večerní představení začínalo ve 20 hodin.

V prvních letech provozu kina často docházelo k výpadkům elektrické energie. V tomto případě lidé přinesli svíčky a zpívali až do ukončení výpadku. Pokud však výpadek trval příliš dlouho, projekce nepokračovala.

Program kina byl vyvěšován na plakátech po Bystrém. Plakát obsahoval program na 2-3 týdny dopředu, obsahoval název filmu a jeho krátkou anotaci.

V okolí bylo nejbližší kino v Poličce a v Olešnici. V pozdější době v okolí vzniklo kino v obci Rovečné.

Kino za druhé světové války

Důležitou roli hrálo kino v Bystrém za druhé světové války. Jednak se stalo jediným kulturním vyžitím pro Bystré a okolí, jednak tvořilo přirozené centrum Čechů žijících na okraji svitavské enklávy (Jedlová, Stašov, Radiměř apod.). Němci zpočátku do kina v Bystrém chodili, po začátku druhé světové války však v Jedlové vzniklo německé kino, které se stalo centrem německé komunity.

V kině v Bystrém se pravidelně vyprodávala představení českých filmů, návštěvnost dosahovala 300 osob na představení.

Nové kino

Po roce 1967 začalo město Bystré uvažovat o stavbě nového kina. Motivací bylo hned několik. Hlavním důvodem byla technická zaostalost kina v sokolovně, dalšími pak lepší kontrola nad kinem a také záměr vybudovat kulturní středisko na bývalých farních pozemcích. Z plánované stavby kulturního střediska se dostavělo pouze kino, jiné stavby byly pouze zahájeny.

V ekonomickém odůvodnění stavby z roku 1967 bylo plánováno zvýšit počet představení ze 178 na 212 a cenová diferenciace vstupného podle atraktivity a formátu filmu. Rovněž se počítalo se zvýšením tržby z 34 678 Kčs na 153 676 Kčs. Hlavním argumentem pro toto zvýšení tržeb bylo zatraktivnění kina díky možnosti promítání filmů v širokoúhlém formátu, což bylo možné jen v několika kinech v okrese.

Samotné nové kino bylo postaveno v rámci „Akce Z“1 v roce 1972. Od té doby přestalo kino v sokolovně promítat a vzhledem k zániku ochotnického divadla začal jeho sál bez využití chátrat.

Prvním promítaným filmem byla Zlatá svatba. Ve svých počátcích hrálo Kino Bystré na novém místě do měsíce 20 představení pro dospělé a 2-4 představení dětská. Promítalo se ve středu a pak v pátek, sobotu a neděli, vždy tři představení jednoho filmu. Dětská představení probíhala v neděli v 10 hodin dopoledne. Návštěvnost kina byla veliká, pravidelně bylo vyprodáno.

Kino ekonomicky spadalo pod město, do roku 1990 mělo vedoucího, dva promítače, biletáře a uklízečku. Výběr filmů byl dán nabídkou Ústřední půjčovny filmů a kvótami pro uvádění filmů z východního bloku a západních filmů.

Po roce 1990 se několikrát uvažovalo o zrušení kina z ekonomických důvodů, ale přesto se v současnosti stále hraje, a to pravidelně jednou týdně v pátek. V létě se koná filmový festival. Všechny projekce jsou soustředěny do jednoho týdne a snaží se nalákat diváky na atraktivní filmy. Mimo festival o prázdninách současná dramaturgie kina zařazuje jen velmi atraktivní filmy s předpokládanou vysokou návštěvností.

Kino má čtyři zaměstnance na vedlejší úvazek, kteří se starají o jeho provoz. Program sestavují zaměstnanci kina na základě nabídky všech distributorů s ohledem na předpokládanou návštěvnost. Zaměření programu je na mládež kolem 20 let, kteří tvoří většinu návštěvníků. Průměrná návštěvnost je 60 diváků, několikrát do roka je kino vyprodané (většinou jde o filmy, které mají masivní reklamu v televizi). Většinu návštěvníků tvoří obyvatelé Bystrého. U atraktivních titulů tvoří obecenstvo i obyvatelé Poličky, neboť cena vstupného je velmi ekonomická.

Propagace představení probíhá na www stránkách obce Bystré (www.bystre.cz) a na dvou nástěnkách (před kinem a před radnicí).

Návštěvnost kina a ceny vstupného

I přes neustálý pokles návštěvnosti ve většině kin se v Bystrém průměrný počet diváků udržuje stále mírně nad 60 diváky na představení. Ve statistikách za poslední dva roky jsou zahrnuty i dvě školní představení, která bývají vyprodána.

Ceny vstupného začínaly na 3–5 korunách u domácí produkce, u zahraničních filmů 6–9 Kč. Postupné zvyšování ceny vstupného kopírovalo vývoj mezd v ČR. Vstupné v roce 2010 činí 40 Kč.

V porovnání s údaji z roku 1993 je průměrná návštěvnost představení podobná. Celková návštěvnost kina byla nejmenší v druhé polovině devadesátých let.

Technické vybavení kina

Kapacita kina je 220 osob. Kino od roku 1972 neprodělalo žádnou stavební rekonstrukci mimo rekonstrukce sociálního zařízení.

V současné době má kino dvě 35 mm promítačky Meopta MEOS 5 XB, které v 90. letech prošly renovací a mají automatické spouštění. Dalším vybavením je uhlíková promítačka na svitky, která sloužila na promítání mezititulků a reklam. V současné době se však již nepoužívá. Do budoucna se uvažuje o technické modernizaci kina a pořízení digitálního projetoru.

Filmy Vojtěcha Jasného v Bystrém

Natáčení filmu Všichni dobří rodáci byla pro město Bystré velká událost. Film se natáčel postupně v průběhu celého roku 1968, ve filmu účinkovalo přes 300 místních lidí, herci bydleli v rodinách místních obyvatel. Po natáčení se v Bystrém konalo několik předpremiér, které byly vždy vyprodané a pokaždé byly zakončené potleskem. Všech předpremiér se Vojtěch Jasný účastnil. Pro místní obyvatele to byla první možnost vidět celý film a zjistit, o čem se točilo, protože i když lidé byli účastni natáčení, celý scénář měl k dispozici pouze pan Unčovský2, který byl v té době režisérem ochotnického divadla a spolupracoval s Vojtěchem Jasným při obsazování vedlejších rolí a kontaktech s místními obyvateli.

Za natáčení kontroverzního filmu byl postižen z místních obyvatel pouze jeden policista, který za účast na natáčení dostal výpověď ze služby. Po zakázání filmu za normalizace se film šířil pouze na kazetách VHS, ovšem pouze mezi částí obyvatelstva. Obyvatelé města Bystré nesli tuto cenzuru velmi těžce, protože se na filmu podíleli a cítili k němu citovou vazbu.

V roce 1990 se konala slavnostní projekce, kterou pořádala Československá strana zemědělská a místní JZD pod názvem „Všichni dobří rodáci po 20 letech“. Projekce měla velkou návštěvnost, pro většinu diváků však byl film spíše připomínkou současných i již nežijících sousedů a příbuzných.

Dalším filmem natočeným v Bystrém byl poslední předexilový film Vojtěcha Jasného Česká rapsodie, který se u nás nepromítal a byl zapůjčen NFA na projekci v rámci předpremiéry filmu Návrat ztraceného ráje.

Poslední film Vojtěcha Jasného, Návrat ztraceného ráje, se v Bystrém rovněž setkal s vřelým přijetím, především ale proto, že v něm opět účinkovali místní lidé. Zájem o představení byl takový, že během hodiny byla vyprodána čtyři představení. Film v kině Bystré vidělo celkem 1 097 diváků.

V současné době je odkaz natáčení v Bystrém stále patrný, ročně navštíví Bystré přibližně 200 návštěvníků, kteří se zúčastní prohlídky míst, kde byl film Všichni dobří rodáci natáčený.

Závěr

Seminární práce nastínila vývoj Kina Bystré od počátku až po současnost. Kromě historického vývoje kin v obci zmiňuje i vliv fimů Vojtěcha Jasného v obci natáčených. Vetšina badatelů se věnuje pouze filmům tohoto režiséra a historie místního kina zůstává opomenuta.

Vzhledem k absenci archivních materiálů se jedná o první pokus o zpracování místní filmové historie. K jejímu hlubšímu poznání by byl nutný rozsáhleší výzkum a sběr primárních zdrojů orálních i ze soukromých sbírek.

Zdroje

UNČOVSKÝ, Zbyněk: 28. ledna 2011 (Bystré), rozhovor vedl Marek Waldhans

HANUŠ, Jaroslav: 28. ledna 2011 (Bystré), rozhovor vedl Marek Waldhans

Osobní fond Zbyňka Unčovského

f. Rodinné fotoalbum [nezpracováno]

Osobní fond Jaroslava Hanuše

f. Návštěvnost kina Bystré 2008-2010 [nezpracováno]

Oficiální stránky města Bystré

<http://www.bystre.cz/o-meste/co-najdete/kulturni-zarizeni/kino-bystre_10.html>

Archiv města Bystré

f. Materiály ke stavebnímu povolení kina Bystré [nezpracováno]

Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli

dopis SOAZ-115/SY-2011

1„Akce Z“ - pesudodobrovolná aktivita občanů v komunistickém Československu, která měla zvelebovat životní prostředí obyvatel, často doháněla chyby plánování nebo nedostatek finančních prostředků na zajištění občanské vybavenosti.

2Otec pana Zbyňka Unčovského

HD HD

Filmový klub v Brně

Filmový klub v Brně byl založen v roce 1957 za podpory Domu umění města Brna. První představení Filmového klubu proběhlo 14. listopadu 1957 a jednalo se o film Čapajev. Hlavními organizátory a členy přípravného výboru byl F. Wohlgemuth, B. Blažková a Dr. V. Jeřáb.

Vznik klubu byl iniciován panem Wohlgemuthem, jehož jako bývalého studenta FAMU vedla k založení „touha vidět filmy, které nebyly v běžné distribuci“. Filmový klub byla v té době jediná možnost, jak oficiálně získat k projeci film z filmového archivu. Ze začátku fungoval pod Domem umění, ve kterém rovněž probíhaly projekce. Vzhledem k technickým možnostem Domu umění (pouze 16 mm promítačka) došlo k hledání vhodnějšího promítacího sálu a následně k dohodě s kinem Jalta, ve kterém našel Filmový klub zázemí pro další činnost. V této době rovněž Filmový klub organizačně přešel pod Společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí a později pod Městskou správou kin. Místa projekcí se měnila, někdy se stal Filmový klub terčem různých ústrků a musel se spokojit s horším nebo okrajovým kinem, které nevyhovovalo technicky (nemělo širokoúhlý formát, dřevěné lavice) nebo bylo v okrajové části města. I přes to si ale vždy diváci cestu do kina našli, většinou právě díky atraktivnímu programu.

Činnost Filmového klubu byla pravidelně terčem zájmu stranických orgánů, kterým se více či méně příčila myšlenka nekontrolovaného sdružování lidí. Rovněž dramaturgií neplnila požadované plány na poměr sovětských filmů a uváděním filmů ne zcela odpovídajícím požadavkům komunistické propagandy . Tento dozor neměl sice tragické následky na činnost Filmového klubu, ale zasahoval do jeho činnosti, a to jak do dramaturgie, tak později do personálních otázek výboru Filmového klubu. V sedmdesátých letech se tyto zásahy projevovaly výrazněji díky tomu, že Filmový klub spadal pod městskou správu kin, která mohla klub výrazněji ovlivňovat, na rozdíl od let padesátých až šedesátých, kdy zřizovatel činnost pouze formálně zastřešoval.

Průběh projekcí filmového klubu se vždy odlišoval od standardních projekcí v kinech, a to nejen dramaturgií, ale i samotným průběhem. Projekce většinou obsahovaly lektorský úvod, krátký a hlavní film a závěrečnou diskuzi po skončení projekce.

Lektorské úvody představovala většinou živá vystoupení členů výboru Filmového klubu, někdy externích spolupracovníků. Rovněž se stávalo, že lektorské úvody byly namluvené na magnetofonový pásek a pouštěny ze záznamu. Jejich hlavním cílem bylo seznámit diváky s promítaným filmem, uvést jej do kontextu tvorby autora nebo národní kinematografie. Vedlejším efektem lektorských úvodů byla možnost „vysvětlit divákům, že film je politicky angažovaný, i když to tak nevypadá“.

Diskuze o filmu po skončení projekce se konaly nepravidelně, někdy se stávaly terčem provokací zástupců dozoru nebo naopak příležitostí k nabourání diskuze radikálními studenty.

Dramaturgie byla určována většinou na sezonu dopředu, výběr filmů prováděli členové výboru. Zpočátku se výběr omezoval na zapůjčené kopie filmů z Národního filmového archivu. Později, díky centralizaci organizace filmových klubů, došlo k vytvoření seznamu filmů pro klubové projekce, které byly pro kluby dostupné. Jistým omezeným zdrojem byla spolupráce například s francouzským institutem, ktery zapůjčoval filmy k projekci. Tato spolupráce byla z politických důvodů násilně ukončena. Další možností k získání filmů byla spolupráce s polským a maďarským kulturním střediskem. Filmovému klubu bylo rovněž umožněno promítat filmy těsně před vypršením autorských práv a v některých případech předpremiéry filmů z běžné distribuce.

Propagace Filmového klubu byla většinou virálního charakteru, v různých obdobích jeho činnosti existovaly i další formy, jako například pravidelná okénka v tisku nebo zveřejňování informací o projekcích na plakátech programu brněnských kin. Noví členové byli ale povětšinou získáváni díky stávajícím členům. Výbor Filmového klubu se doplňoval z řadových členů, kteří měli o práci ve Filmovém klubu zájem. V pravidelných intervalech docházelo ke generační obměně jak členů, tak výboru. Důvodem bývala jednak změna v rodinném a pracovním životě, někdy se jednalo o neshodu s vedením Filmového klubu nebo zásah nadřízeného orgánu.

Návštěvnost na projekcích byla vždy nadstandardní, obzvláště pokud se jednalo o filmy mimo běžnou distribuci. Například v padesátých letech FK vyprodával pravidelně představení v úterý, tedy v den s tehdy nejslabší návštěvností. Díky spolupráci s bratislavským filmovým klubem bylo možno dokonce promítat některé filmy, které byly v ČSR zakázané, tudíž divácky atraktivní. Díky vysoké návštěvnosti byly Filmovému klubu tolerovány státní mocí i některé ideologické nedostatky. Rovněž kina, kde probíhaly projekce, vítala ekonomický přínos činnosti Filmového klubu.

Filmový klub měl po celou dobu své historie nezanedbatelný sociální rovinu pro své členy, zejména tomu, že jednak vytvářel jistý „necenzurovanoý“ prostor k realizaci zájemců o film a jednak pomáhal navázat a udržovat vazby na podobně orientované lidi. Tato sociální a kulturní vazba byla nejsilnější pro členy výboru.

Filmový klub v Brně výrazně ovlivnil několik generací filmových diváků, kterým umožnil nahlédnout do světa filmu i přes nepříznivou dobu. Nejen že jim zpřístupnil špičkové filmy, ale poskytl jim i další informace o světové kinematografii, v té době obtížně dostupné.

Oral History - The Practice of Analysis and Interpretation

František Fuka – metakritická analýza

I když se František Fuka brání označení filmový kritik, bezesporu se dá za filmového kritika považovat. Pravidelné filmové recenze začal psát pro Neviditelného psa (později pro Novinky.cz v týdeníku FFFilm), pro časopis Cinema a rovněž, spolu s Tomášem Baldýnským, hodnotí filmy v pořadu Odvážné palce stanice Radio1. Pro svoji vytíženost opustil v roce 2007 pravidelné psaní pro server Novinky.cz a nadále píše svůj vlastní blog fffilm.fuxoft.cz.
František Fuka vystudoval Gymnázium Arabská v Praze, studoval na ČVUT, ale studium nedokončil. V osmdesátých letech se zabýval počítači, naprogramoval několik počítačových her, především textových. Některé byly na námět oblíbeného filmu Dobyvatelé ztracené archy. Rovněž amatérsky daboval některé filmy, což zúročil později při profesionálních překladech filmů.
Jeho rodinné zázemí je značně rozporuplné. V mládí měl problémy se svou integrací do společnosti díky své inteligenci a nekonformnosti, které na jednu stranu vyústily v účinkování v televizních pořadech v roli nadějného počítačového experta, na druhou stranu ve vyšetření na psychiatrii s výsledkem diagnózy „disharmonicky se vyvíjející osobnost s neurotickými rysy a sklonem k rigiditě“. Rovněž vztahy otce k rodině nebyly zcela ideální:

„Můj otec (ještě žije, ale moc radostí už mu to nepřináší) byl vždycky bohém, kurevník a přestože se aktivně nezapojoval do politiky, o politické vtipy u nás doma nebyla nouze. Politické vtipy byly tehdy stejné jako dnes, jenom místo "Klaus" a "Paroubek" se v nich používalo "Husák" a "Brežněv". Jednou po jakémsi politickém školení otec v dobrém rozmaru poslal do Moskvy na ústřední výbor KSSS telegram s textem "CHCI MIR STOP FUKA STOP". Nezavřeli ho.“ [1]

Jeho politická orientace je spíše pravicová, na druhou stranu otevřeně nepodporuje žádnou stranu. Upozorňuje na absurdity, ať již v politice, náboženství, společnosti ale i ve filmové kritice. Až na krátkou pracovní zkušenost nebyl nikdy zaměstnán a je na volné noze.

Díky své názorové orientaci umocněné racionálním, někdy až technokratickým, přístupem ke světu vytváří zvláštní typ filmového kritika. Ač nemá v oblasti filmové vědy žádné vzdělání, stal ze za dobu svého působení uznávaným, a stejně jako Jan Rejžek, i rozporuplně přijímaným kritikem. Hlavním důvodem konfrontace je jeho otevřený způsob vyjadřování svých názorů, který jeho oponenti nelibě nesou. Za zmínku stojí tradiční výměna názorů po komentování předávání cen Americké filmové akademie. Jan Rejžek kritizuje chyby, kterých se sám dopouštěl, navíc nezmiňuje, že se pochvalně vyjadřuje o svém předchozím komentování. Dalším příkladem může být přestřelka mezi Baldýnským, Fukou a J. X. Doležalem na webu reflex.cz

Ohlas mezi kritiky i čtenáři vyvolávají některé Fukovy recenze, které analyzují nesmyslnost, nelogičnost nebo absurditu příběhu nebo scénáře. Ve svých úvahách klade důraz na vnitřní logiku filmu. Rovněž se zaměřuje na logiku jednání postav vzhledem k žánru filmu a konzistenci jejich role v příběhu. Příkladem může být recenze na film Líbáš jako Bůh (na tuto recenzi odkazuje například Kamil Fila na aktualne.cz), kde Fuka analyzuje snahu autorky být moderní:

To znamená, že postavy dost často dělají věci, u kterých netušíte, jestli jde o jejich blbost, o blbost scenáristy, o špatně zrežírovanou scénu, nebo o sofistikovaný humor, který nechápete.
Opět příklad, protože vím, že je máte rádi: Ženská se snaží zoufale odeslat SMSku a konstatuje, že "to nejde odeslat, on má asi vypnutý telefon". V tuto chvíli nevíme, jestli:
1.Hrdinka si myslí, že všichni kolem jsou hloupí a chce jim z nějakého důvodu něco nalhat.
2.Hrdinka je hloupá, neumí ovládat telefon a proto říká nesmysly.
3.Marie Poledňáková neví co je to SMS. [2]


Názorová argumentace v recenzích je v poslední době stabilní, jistá změna nastala cca v roce 2007, kdy Fuka řešil rozchod z dlouholetou partnerkou a z jeho aktivit byla znát ztráta zájmu o kinematografii.

„FFFilm mě celkem 'štve' jako každá věc, kterou je nutné dělat pravidelně a přitom do ní vnášet něco tvůrčího. Někdy je tedy sakra těžké napsat něco, aby to vypadalo, že je to napsané s lehkostí a zábavně.“ [3]

Impulzem byla jistě nová partnerka a přechod od pravidelného týdeníku k občasným recenzím na jeho soukromém blogu. Tato změna mu rovněž dala možnost v některých recenzích přistoupit k tématu poněkud netradičním způsobem. Například recenzi na film Stmívání pojal jako animovaný obrázek, na kterém si známé filmové postavy drží hlavu v dlani na znamení zoufalství. Tímto svérázným způsobem komentuje díla autorů, jejich tvorbu považuje za špatnou nebo zmatenou. Takto například zrecenzoval film Davida Lynche Inland Empire.

Inland Empire - 40%
المكثفة المؤيدة للاتفاقية مع كوريا ، وفي الأسبوع الماضي ، أرسلت USNUL مجموعة غذائية وزراعية أمريكية رسالة مشتركة إلى الكونجرس تعرب فيها عن تأييدها للاتفاق التجاري مع كوريا الجنوبية ، وقالت هذه الرسالة hỏa thuận sáu bên vào tháng Hai sẽ được thúc đẩy trong thời gian sớm nhất nếu có thể. 또 문인화 부문에서는 이미숙씨(광주시 서구 내방동)의 ‘천년의 향기’가 대상을 수상했는데 문인화 부문 출품작 대부분이 고전적 범주에서 벗어나지 못한 점이 과제로 지적됐다동)의 ‘가을소나 TŘI HODINY BEZ PŘESTÁVKY húng tôi cũng hy vọng οέκυψαν από την αύξηση του μετοχικού κεφαλαίου με καταβολή μετρητών και την μεταφορά των μετοχών της στην κατηγο لاتفاقية مع كوريا ، وفي الأسبوع الماضي ، أر ρία «Μεγάλης Κεφαλαιοποίησης» お店だけでなく、プライベートにおいても、チワワと共に生活しているスタッフばか [4]

Díky tomuto netradičnímu přístupu, který si může dovolit vzhledem ke své nezávislosti a publikování recenzí pouze na svém webu, si získává přízeň fanoušků. Pod některými jeho recenzemi jsou vášnivé diskuze, občas nabourávané odpůrci Františka Fuky.
Podobné nestandardní prostředky se snaží použít i v jiných médiích, jako například v pořadu Odvážné palce, nebo v České televizi, kdy se po vstupu o novém Star Treku rozloučil s diváky pozdravem velvyslance Spoka.

Ve svých recenzích se nevyhýbá žádnému filmu, nicméně jasně deklaruje svoji oblibu amerických velkofilmů, obzvláště podle komiksových předloh, a japonských kreslených filmů. Dříve deklaroval svoji averzi vůči české kinematografii, kterou ale v poslední době opustil. Na druhou stranu si ale zachovává odstup a dokáže ohodnotit kladně i negativně i své oblíbené žánry i autory. Pokud hodnotí méně oblíbený žánr, upozorní na tuto skutečnost i na to, že jeho hodnocení je ovlivněno subjektivními faktory.

Film Líbáš jako Bůh je svým zaměřením a stylem velice podobný Sexu ve městě. To znamená, že v něm jde o ženy ve středním až pokročilém věku a o okolní svět, který je nazírán stoprocentně jejich optikou (včetně mužů, kteří jsou strašní hajzlové s vizáží Bartošky a ty ženy je chtějí). Ty ženy jsou dobře zabezpečené, vlastně nemají co dělat, a vytvářejí si umělé problémy z toho, že se neumějí rozhodnout, od koho se nechat sbalit. Z toho vyplývá, že bych naprosté většině postav tohoto filmu rád fyzicky ublížil. To je ale v pořádku, některé filmy jsou prostě zaměřeny na úzce vymezené publikum a já starším dámám také nevyčítám, že nejsou na větvi z Transformers.
Z výše uvedeného dále vyplývá, že kdyby byl film Líbáš jako Bůh natočen úplně geniálním způsobem, pravděpodobně bych mu nedal více než 60% procent.[2]

Dlouhodobě a konzistentně projevuje svůj negativní postoj k artovým filmům, obzvláště pak k režisérům jako Andrej Tarkovskij, jehož pravidelně zmiňuje (nejčastěji film Stalker). Rovněž se vymezuje vůči oficiálním kritikům s odůvodněním, že se necítí být opravdový filmový kritik ale jen píše recenze.

Jeho články jsou psány hovorovou češtinou zatíženou středočeským nářečím. V mluveném projevu ukazuje schopnost strukturovat myšlenky a velmi dobrou orientaci v oboru. V případě improvizace se nechává strhnout ke zkratkovitému hodnocení jevu, kde upřednostňuje vtip před skutečným hodnocením.

František Fuka mezi českými filmovými kritiky ojedinělá osobnost. Jeho výjimečnost je nejvíce podmíněna jeho netradičními životními hodnotami, specifickým humorem a poměrně velkou nezávislostí. Na druhou stranu dovede projevit profesionalitu a hluboké znalosti filmu, což mu zajistilo uznání ostatních kritiků i veřejnosti.

[1] FFFILM. http://fffilm.fuxoft.cz/2009/11/recenze-zemsky-raj-to-na-pohled-70.html
[2] FFFILM. http://fffilm.fuxoft.cz/2009/01/lb-jako-bh-20.html
[3] Lupa.cz. http://www.lupa.cz/clanky/frantisek-fuka-fffilm-me-celkem-stve/
[4] FFFILM. http://fffilm.fuxoft.cz/2007/07/inland-empire-40.html

Zemský ráj to na pohled - Disidentské pupendo

Filmové zpracování nedávné historie bývá pro tvůrce velkým lákadlem. Nevelký časový odstup od současnosti dává naději, že film osloví pamětníky, vyvolá u nich vzpomínkové reakce (ať již pozitivní nebo negativní), které tvůrcům ulehčí navození atmosféry, a v neposlední řadě umožňuje (díky znalostem diváků) vynechat uvedení do situace a objasnění dobových reálií a rovnou bez rozmělňování děje vstoupit do příběhu. Nesmíme opomenout ani radost producentů, kterým nedělají vrásky starosti se zajištěním dobových rekvizit za nemalé peníze.

Nosným tématem takového filmového příběhu bývá osud skupiny lidí (často obyčejných). Na pozadí jejichž života se odehrávají historické události, Huxleyovsky predestinující vyústění příběhu v očekávaný závěr. Díky těmto pohledům do soukromí může divák reflektovat svoji osobní zkušenost s danou dobou, nebo naopak nahlédnout do života jiné skupiny lidí.

Film Zemský ráj to na pohled Ireny Pavláskové otevírá doposud nezpracovanou kapitolu života českých disidentů v sedmdesátých letech. Přestože oficiální zdroje tvrdí, že jde o pohled na dospívání za totality, jde spíše o příběh maminky Marty, která se zmítá mezi několika muži. Každý jí přináší do života jinou lásku, jiné hodnoty a zároveň i jiné problémy. Ty se pak přenáší na obě dospívající dcery, jejichž příběh je ale během celého filmu pouze kulisa na pozadí života všech zúčastněných.

Českým filmům bývá často vytýkán jejich slabý a nepropracovaný scénář. V tomto případě je ale jasné, že scénář je naopak silnou stránkou. Navíc události okupace v roce 1968 a následná normalizace je doposud ve společnosti jiskřící téma. Filmové zpracování sedmdesátých let je doposud volné téma, kterému se věnoval jen Jan Hřebejk ve svém filmu Pupendo. Autorka scénáře, Tereza Boučková (držitelka českého Lva za nejlepší nerealizovaný scénář), do filmu vložila svoje zkušenosti s dospíváním v prostředí disentu. Bohužel se ukazuje, že jen kvalitní scénář ještě není cesta k dokonalému filmu.

Zpracování tradičními filmovými prostředky a kontinuální vyprávění příběhu, které režisérka zvolila, klade velké nároky na vtažení diváka do děje, na to, jestli přijme předkládané sociální vazby, interakce mezi hrdiny a následně se s nimi ztotožní nebo je odsoudí. Divák musí cítit osudovost situace, ve které se postavy na plátně nacházejí, pochopit, proč ta která postava jednala tímto způsobem, a to i v případě, že je mu její jednání cizí nebo do této doby nepochopitelné. V případě naplnění tohoto záměru je dosaženo stavu, kdy divák má pocit že hrdinům filmu rozumí, i když by se nikdy v podobné situaci neocitl.

A právě v tomto bodě film Zemský ráj to na pohled selhává. V porovnání s již zmiňovaným Pupendem je atmosféra filmu spíše těžko uchopitelná, pro nic netušícího diváka mírně zamtená. Příkladem může být scéna vítězství národní reprezentace hokejistů nad týmem SSSR v roce 1969, které vyvolalo demonstrace a díky provokaci (rozbití reprezentační místnosti sovětského Aeroflotu) došlo následně k rozsáhlým represím nedozírných následků. Na plátně vidíme spíše hrstku fanoušků, kteří jsou venku proto, že jsme vyhráli hokej (ve skutečnosti se jednalo až o 150 000 lidí). Podobně nevěrohodně by působil pohřeb Mahatma Gandhiho s 200 statisty, nasnímaný z bezprostřední blízkosti. Přitom ale ne všechny scény působí stejně rozporuplně. Například zpracování srpna 1968 nebo pasáže z natáčení filmu jsou natolik konzistentní a kvalitní, že jím není co vytknout.

Podobných chyb obsahuje film hned několik. S velkou pečlivostí vybavené interiéry, které nám dovolí nahlédnout do sociálního pozadí života společnosti v sedmdesátých letech kontrastují se scénami z exteriérů, kde se tvůrci omezili na vyklizení ulic a kulisu dvou aut zaparkovaných uprostřed. Do očí bijící nepřesnosti ve vozovém parku policie, několikrát opakovaný záběr na v té době nevyráběný typ ostnatého drátu nebo nevyretušované současné tramvaje dávají znát jistou tvůrčí slabost dotáhnout do dokonalosti záměr vytvořit věrohodné prostředí dané doby.

Tyto detaily by samozřejmě nebyly tak podstatné, pokud by divák byl zaměstnán dramatickým dějem odehrávajícím se na plátně. K vnímání těchto chyb dochází ale právě ve scénách, které jsou zdlouhavě se opakující nebo kde má být prostředí prvním plánem záběru.

Zdá se, že Tereza Boučková vykročila správným směrem a je nadějí pro český film. Nadějí, že dokáže vytvořit příběh, který je nosný. Bohužel takových scénářů je velmi málo a jejich zpracování vyžaduje špičkovou práci všech tvůrců. A v této spolupráci a sladění všech profesí při vzniku filmu má ještě naše kinematografie rezervy.

Zemský ráj to na pohled

Komedie

Česko, 2009, 119 min

Režie: Irena Pavlásková

Hrají: Vilma Cibulková, Tereza Voříšková, Dana Marková, Miroslav Etzler, Ondřej Vetchý, Jiří Dvořák, Jan Zadražil, Barbora Seidlová, Jan Hartl

Zoufalci – komedie, která není komedií (80%)

Generačním film nezřídka pojednává o lidech kolem třicítky. Oprostíme-li se od pověsti Kristových let, je zřejmým důvodem vyzrálost autorů v tomto věku, jisté schopnosti sebereflexe a dostatku tvůrčích schopností k jejich přepisu na filmový i jiný materiál.

O podobnou výpověď se pokusila Jitka Rudolfová ve filmu Zoufalci. Šestice bývalých spolužáků konfrontuje své představy o naplnění života s realitou, která v jejich představách na gymnáziu neměla prostor. A tak jednoho dne na společném večírku v ve svém rodišti, Jablonci, řeknou nahlas, že vlastně žijí tak, jak rozhodně nechtěli. Jako poslední řešení jejich neuspokojivého života se jim jeví společný odjezd z Prahy na statek, který si už na gymnáziu vysnili a kde budou žít spokojeně a klidně na venkově.
Režisérčin absolventský film a zároveň celovečerní debut nese známky školního působení Věry Chytilové. Používá poměrně odvážně některé zapomenuté filmové postupy. Jedná se především o vkládání analogií, vsuvek a montování nových dějových linií, které na sebe přímo nenavazují. Tyto asociace se promítají i do nejpůsobivější scény plánování odjezdu na statek s formanovsky vedenou kamerou, režií a střihem. Bohužel se v některých momentech neodváží vzepřít se těmto vzorům a filmově se odlišit (nebo alespoň tento postup posunout dál) a působí dojmem práce pozorného žáka, který respektuje velikány. Náznakem může být zveřejněná nepoužitá scéna „Ty hnusy“, kde Radim popisuje písně šedesátých let jako hnusy, na druhou stranu se neodváží hlasitě protestovat, a tak si v autě své přítelkyně a jejího bývalého partnera vzadu zpívá potichu hardcore.
Celková tragičnost postav vede diváka s přibývajícími minutami k správnému dojmu, že se nejedná o slibovanou komedii. Skutečně, komedie to není, obzvláště pro popisovanou generaci, která podobné problémy řeší nebo vidí kolem sebe. Pro ostatní může jít o skutečnou generační výpověď. Ve srovnání se Samotáři nepodsouvají tvůrci humorné odlehčení každé scény. Vnímavé diváky jiné generace musí Zoufalci vyděsit. Vždyť ti lidé mají stejné tužby a představy, které máme nebo jsme měli my, a jak dopadli. Kde jsou ostatní, ti úspěšní, spokojení, kteří jsou přeci všude kolem? Proč nejsou ve filmu i oni. Jenže oni v něm jsou. Navenek jsou v podstatě všichni úspěšní, dobyli Prahu, mají svoji práci, někteří rodinu, jen neví, co by vlastně měli chtít, kam směřují. A o to je hodnota výpovědi působivější, protože se nezabývá povrchními, na venek zřejmými jevy, ale popisuje stavy duše skrývané před pohledy vnějšího světa. Jejich věrohodnost je podtržena velmi kvalitními hereckými výkony. Šestice neokoukaných herců (Simona Babčáková, Jakub Žáček, Zuzana Onufráková, Václav Neužil, Pavlína Štorková a Michal Kern) se nechají vést od ze začátku nejistého k přesvědčivému podání svých postav. Mimořádná je rovněž role manžela Dagmary (Jaroslav Plesl), který despoticky terorizuje rodinu a jehož cholerické výstupy tvoří dramaturgicky nejzdařilejší scény filmu.
Jsou tedy Zoufalci a Jitka Rudolfová novou krví v českém filmu? Bohužel ne. Přes velká očekávání, které způsobili autoři masivní reklamou, nenaplňuje film vzbuzené naděje. Nepřináší do filmu nic nového, co by již nebylo řečeno. Jedná se spíše o návrat filmovým jistotám, který je běžnější u starší generace filmařů než u čerstvých absolventů. Jejich dravost, nápaditost a touha změnit film, vyprávět příběhy po svém, by měla protestovat proti starým a usedlým postupům svých předchůdců, kteří získali slávu a jistoty a bojí se experimentovat, hledat ze strachu před neúspěchem. Vypadá to, jako by režisérka přijala životní postoje postav filmu a podle výroku „chtěl bych toho dělat tolik, že raději nedělám nic“ rezignovala na nějakou větší inovaci.
Výsledkem je značně rozpolcené dílo, které na jedné straně nabízí mimořádně hlubokou a upřímnou výpověď dnešních třicátníků, na druhou stranu se chová stejně ztraceně ve svých filmových postupech jako jeho hrdinové.



Zoufalci
Česká republika 2009
97 minut
scénář, režie: Jitka Rudolfová
hrají: Simona Babčáková, Jakub Žáček, Zuzana Onufráková, Václav Neužil, Pavlína Štorková, Michal Kern
premiéra: 12. listopadu 2009

2Bobule pražského sklepmistra

Člověk, který se vydá do kina za zábavou, odpočinkem či setkání s kamarády je vděčná cílová skupina pro odpočinkové filmy. Většinou své diváky nenutí složitě hloubat nad tím, jestli je existencionalismus překonaný filosofický směr, ale nabídne jim slušnou dávku toho, za čím do kina přišli. Druhý den pak můžou v klidu zapomenout a vrátit se do života s pocitem, že je na světě dobře.

I tento divák má ale právo alespoň na elementární úctu v podobě jisté úrovně konzumovaného výrobku. Film 2Bobule režiséra Vlada Lanného se snaží tuto cílovou skupinu podchytit a zaujmout volným pokračováním komedie Bobule. Nový příběh se točí opět kolem kamarádů Honzy v podání Kryštofa Hádka a Jirky, kterého hraje Lukáš Langmajer. Jirka přivede do jiného stavu dceru mafiána, který na něj pošle nájemného vraha. Honza se mezitím neúspěšne snaží vyrobit slámové víno, aby zajistil finance na opravy domu. Jirka se k Honzovi přijede schovat před otcem své milenky, způsobí tím ale problémy Honzovi a jeho Kláře, kterou ztvárnila Tereza Voříšková. Do toho všeho se občas zjeví duch Honzova dědečka. Jako bonus pro nenáročného diváka hraje Miroslav Táborský úlisného souseda, kterého divák může od začátku nenávidět, protože je na první pohled ztělesněním všeho zlého.
Jaké podívané se vám tedy dostane, pokud se rozhodnete do kina zajít? Tvůrci se nejspíš rozhodli, že nebudou vůbec riskovat a scénář podstatně přiblížili stylu filmů Zdeňka Trošky. Ideální divák je pro ně ten, který bude schopen dopředu na celé kino vykřiknout, jaká scéna bude následovat, a pak potěšeně sdělovat, že on to věděl a že je to dobrý film, protože je ze života. Začneme tedy kopat díru uprostřed dvora, aby do ní mohlo co nejvíc lidí spadnout, ideálně hned, aby divák nezapomněl, že tam je. Jistě, i to může být metoda jak se podbízet.
Hůř ale divák skousne, že oba hlavní hrdinové jednají jako párek blbců, kteří po celou dobu působí svému okolí problémy. Vpodstatě se nabízí otázka, co dělal Honza do té doby, než přišel Jirka. Podle stavu domu po dědečkovi je jasné, že kromě práce na vinohradu nic závratného. Scénáristické pachtění je přítomno i v linii nájemného vraha a rodičů Jirkovi těhotné přítelkyně. Nepřehlednou situaci nezjednoduší ani dva úplatní policisté, kteří celou dobu vyhrožují zatčením, pokud nedostanou neexistující slámové víno. Z neznámého důvodu zatknou zabijáka Jiřího Korna, aniž mohli vidět jeho trestný čin. Na slámové víno jaksi zapomenou.
Scénář není jediné slabé místo Bobulí. Nejistě působí i kamera i střih. Poměrně dlouhé pasáže se odehrávají v detailech, takže divák přestává vnímat okolí. Dobrý film by se měl vyvarovat nejednoznačného střihu a chyb ve vazbě jednotlivých scén. Ty bohužel působí velmi rušivě a nutí diváka přemýšlet, o kterou pasáž dialogu přišel. Hudební složka filmu je velmi poučná, snaží se o atmosféru Woodstocku ihned následovanou africkými melodiemi. Asi vyjadřují představy autora o mapě světa, že Afrika začíná u Jihlavy, nebo je autor majitelem CD Hradišťanu Mys dobré naděje a neví, že se nejedná o původní moravskou hudbu.
K silnějším stránkám filmu patří poměrně solidní herecké výkony. Neleze se však ubránit dojmu, že celý film, ač má být z jihu Moravy, se vlastně odehrává v mysli Pražáka. Mentalitu a chování Jihomoravanů a kulturu kolem vína se nikomu z herců nepodařilo vyjádřit. Světlou výjimkou je Václav Postránecký, který jako jediný nepůsobí jako návštěva z města.
Výsledkem tohoto mixu je místo moravského vína spíše pražský sklepmistr, někdy až ostravský kahan, podávaný ve stylové vinárně na Václavském náměstí. Svého diváka si film najde, ale na to, aby se daly 2Bobule označit za dobrý film, je třeba ještě hodně okopávání, stříhání, ošetřování a hlavně více úcty k filmovému řemeslu.

Marek Waldhans

Ať žijí odvážní režiséři

Česká filmová tvorba posledních let se jakoby záměrně vyhýbá tématům, které jsou náročné na výpravu. Je proto příjemné, že mezi záplavou filmů ze současných nebo lehce minulých let se našel někdo, kdo si troufl na historický film. Navíc komedii. Už tento fakt si zaslouží pozornost. Otázka je, zda je možné s „českým rozpočtem“ natočit film, který obstojí v konkurenci zahraničních velkofilmů.

Film Ať žijí rytíři! vypráví příběh půl tuctu dětí různého věku, kteřé žijí na tvrzi se svým otcem, Martinem z Vamberka (David Prachař), rytířem a šlechticem, který spravedlivě a moudře vládne svému panství. Martin je jednoho dne povolán na královský dvůr, aby se obhájil proti nařčení z čarodějnictví. Ale udání je lest souseda Albrechta (Pavel Kříž). Albrecht netuší že jeho problémy uvězněním Martina teprve začínají a že získat sousedovo panství nebude tak jednoduché. Martinovy děti se totiž nechtejí vzdát svého domova a pustí se do boje o tvrz i otcův život a čest.
Jisté je, že režisér filmu Karel Janák je zdatný filmař, který dokáže za malé peníze natočit slušnou podívanou pro mladší publikum. Film neobsahuje letecké záběry hradních komplexů, ale malá tvrz i Albrechtův hrad působí stylově a zapadají do lokálního příběhu. Atmosféra je působivá a systematicky budovaná. Zdánlivě klidně plynoucí děj výrazně zrychlí brilantně natočená honička s povozem, která vypovídá a velké zručnosti jak režiséra, tak kameramana i střihače. Zdařilá akční podívaná rámuje i zlom děje, tedy konec her a začátek boje o život.
Přijemně působí i herecké výkony většiny hrdinů. Velká část příběhu stojí právě na herectví dětí, a přestože z jejich úst občas zazní nestředověky „cool“ hláška, je pronášena přirozeně a nepůsobí trapně. Z dospělých herců dostal největší prostor Pavel Kříž, jehož prvotní úlisnost přechází ve zlobu a šílenství na samé hranici přehrávání, nikdy však za ni.
Bohužel, film neobsahuje jen povedené složky. Hudba Ondřeje Brzobohatého se sice snaží navodit středověkou atmosféru, ale daří se jí to velmi málo a spíš funguje v těch částech, kde je slyšet zvuk elektrické kytary. Další slabinou je vyvrcholení bitvy, jejíž předvídatelnost by šla prominout vzhledem k hlavní cílové skupině filmu. Už méně opodstatněné je „cimrmanovské“ protažení závěru filmu, kdy již vše podstatné bylo řečeno a jde jen o dekorování hrdinů, což vyvolává pocit, že se štáb chtěl dostatečně najíst při středověké hostině. Technicky lze filmu vytknout několik drobných detailů, jako například traktorem posečená a shrabaná louka v závěrečném boji nebo lacině působící letící ohnivé koule, které srážejí působivost výpravné bitvy s katapulty.
Ať žijí rytíři! je povedený film, i když se mezi legendární pohádky pravděpodobně nezapíše. Největší odezvu najde u dětí ve věku 12 - 16 let, které ještě nepropadly úpířím ságám, ale už vyrostly z pohádek pro nejmenší. Dospělí, kteří s nimi na film půjdou, ho ocení, pokud budou dostatečně vnímaví a ochotní se ponořit zpět do světa svých potomků. Pokud se jim to podaří, odejdou z kina přijemně naladěni a povzbuzeni do boje proti Albrechtům jejich běžného života.

Ať žijí rytíři!
Česká republika, 105 minut
Režie: Karel Janák
Hrají: David Prachař, Pavel Kříž, Tereza Voříšková, Matěj Hádek, Ota Jirák, Martin Písařík, Hynek Čermák, Danny Mesaroš, Michael Beran
Hodnocení: 70%

Jak neulovit diváka

Nový film Tomáše Vorla Ulovit miliardáře měl být podle vyjádření autora tak silnou provokací, že začal připouštět možnost likvidace své osoby. Je ovšem otázkou, zda dokázal „nastavit zrcadlo“ společnosti, zesměšnit podvodníky, lobisty, policii, Romy, Židy, novináře a podnikatele, nebo zda tento deklarovaný cíl neztratil na své síle díky prvoplánovitosti tématu a jeho uchopení.

Zmíněné vyjádření vybízí ke srovnání s „provokacemi“, které točí Michael Moore. I když se nejedná o dokument, i když s divákem manipuluje, i když záměrně dělá z oblíbenců hrdiny a z ostatních karikaturní panáky, nelze autorovi upřít šikovnost v tom, že film u diváka vyvolává emoce. Bohužel to nelze tvrdit o Miliardářovi. Náročnější publikum film nemůže zaujmout vůbec, pro mladšího diváka není atraktivní tématem a divák konzumní zase neocení nutnost u filmu přemýšlet. Jediná, jasně se nabízející cílová skupina, je „hospodský povaleč“, který ví, že „policajti kradou, politici jsou podmazaní a jejich miliardy zprivatizoval kdejakej xindl v jaguáru“. Pro zjištění této skutečnosti nemusí ovšem opustit pohodlí oblíbené hospůdky 4. kategorie a jít do kina, protože toto téma předmětem jejich debat u piva každý den.
Bohužel, protože film jasně ukazuje talent režisera, herců i ostatních tvůrců. Talent je ale promarněn ve spustě prvků, které divák nemůže vnímat a pochopit. Tomáš Vorel nám tedy asi záměrně lhal a jeho film je součástí nějakého širšího židovsko-cikánsko-politicko-podnikatelského spiknutí sledující tajný cíl o kterém nevíme. Pokud měl být film takový, jak autor říká, bylo lepší netočit film, napsat otevřený dopis nebo trestní oznámení.

Ulovit miliardáře
Česko, 2009, 88 min
Režie: Tomáš Vorel st.
Hrají: Jiří Mádl, Milan Šteindler, Tomáš Matonoha, Tomáš Vorel ml., Miroslav Etzler, Gabriela Partyšová, Tomáš Vaněk, Ester Janečková, Josef Carda, Radomil Uhlíř, David Vávra, Bolek Polívka

Recenze filmu Protektor

Konec 30. let minulého století zastihl manžele Vrbatovy v nevyrovnané pozici. Ona, Hana Vrbatová (Jana Plodková) se stává hvězdou stříbrného plátna, zatímco její manžel, Emil Vrbata (Marek Daniel), je řadový zaměstnanec rozhlasu, žárlící na svoji manželku, obletovanou kolegy od filmu. Situace se ale změní příchodem protektorátu, neboť Hana je Židovka a stává se z ní občan druhé kategorie. Postupem času na oba doléhá stále více omezení plynoucích z jejich smíšeného manželství. Emil náhle vycítí příležitost zachránit jejich vztah a zároveň získat pozici ochráce své ženy. Proto přijme práci, díky níž se pro veřejnost stává kolaborujícím zpravodajem, hlásajícim z éteru nacistickou propagandu.

Protektor se zařadil do skupiny filmů, pojednávajících o civilním obyvatelstvu v době protektorátu, (ne)kolaborace a důvodů k zaujetí jednotlivých postojů. Devizou filmu je, že se nesnaží o přesnou rekonstrukci jednotlivých historických událostí, u kterých spoléhá na divákův přehled, ale na jejich pozadí pouze nechává hrdiny vyvíjet jejich vztah k okupaci. Díky tomu se vyhýbá již nespočetněkrát se opakujícím schématům filmů s touto tématikou a zároveň pracuje s jemně naznačovaným a přítomným zlem, které neustále utahuje svoji smyčku. Není divu, že takto nápaditý a neotřelý scénář obdržel neobvykle vysokou dotaci ze Státního fondu kinematografie.
Režisér filmu Marek Najbrt se ale nespokojil jen s zajímavým scénářem. Dokázal na české poměry věc ojedinělou, a to sladit jednotlivé složky filmu tak, že působí přirozeně, nebo alespoň jako kdyby to byl záměr, a nikoliv jako chyba. Příkladem může být herecký projev, který by v jiném filmu vypadal jako špatný vtip, ale zde v kombinaci s ostatními složkami filmu působí jako důmyslná stylizace do běžného hovorového projevu. Protikladem nedobového projevu je dokonale rekonstruovaný styl dobových filmů s milovníky typu Oldřicha Nového včetně úvodní písně „Když zavřu oči“. Rovněž známí herci jako Jan Budař nebo Josef Polášek nesklouzli ke svému typickému hereckému projevu a dovolili více vnímat charakter postavy a jeho proměnu pod tíhou doby.
Vizuální stránka filmu je na poměry jednak konzistentní a jednak dokáže pracovat například s filtrováním až desaturací tak, že ji divák sotva postřehne. Přesto zapadá do atmosféry filmu (nikoliv doby) a nejedná se jen o „hřebejkovský“ módní výstřelek ve stylu „Tarantino točí s filtry, tak jsme tam nějakej dali taky“. Samostatnou kapitolou je hudba (brněnské skupiny Midi lidi), zdánlivě nepříslušející době a příběhu. Přes svoji syntetičnost nepůsobí nepatřičně a až ze samostatné produkce je poznat její původ v elektronice.
Film Protektor působí na české filmové scéně jako zjevení. Mezi spoustou „vtipných“ komedí, „šokujících“ dramat a jiných nedodělků se objevil film, který sice nedosahuje hloubky filmů vyprávěných Almodovarem nebo Iñárritem, ale alespoň se jim přibližuje. A proto je logické, že tento film byl poslán do boje o Oskara.

Protektor
drama, Česká republika, 100 minut
Režie: Marek Najbrt
Scénář: Marek Najbrt, Benjamin Tuček, Robert Geisler
Hrají: Jana Plodková, Marek Daniel, Klára Melíšková, Sandra Nováková, Jan Budař, Martin Myšička, Josef Polášek, Jiří Ornest, Matthias Brandt, Simon Schwarz, Leoš Noha, Tomáš Žatečka, Cyril Drozda, Jan Řehák, Richard Stanke, Tomáš Měcháček