Zemský ráj to na pohled - Disidentské pupendo

Filmové zpracování nedávné historie bývá pro tvůrce velkým lákadlem. Nevelký časový odstup od současnosti dává naději, že film osloví pamětníky, vyvolá u nich vzpomínkové reakce (ať již pozitivní nebo negativní), které tvůrcům ulehčí navození atmosféry, a v neposlední řadě umožňuje (díky znalostem diváků) vynechat uvedení do situace a objasnění dobových reálií a rovnou bez rozmělňování děje vstoupit do příběhu. Nesmíme opomenout ani radost producentů, kterým nedělají vrásky starosti se zajištěním dobových rekvizit za nemalé peníze.


Nosným tématem takového filmového příběhu bývá osud skupiny lidí (často obyčejných). Na pozadí jejichž života se odehrávají historické události, Huxleyovsky predestinující vyústění příběhu v očekávaný závěr. Díky těmto pohledům do soukromí může divák reflektovat svoji osobní zkušenost s danou dobou, nebo naopak nahlédnout do života jiné skupiny lidí.
Film Zemský ráj to na pohled Ireny Pavláskové otevírá doposud nezpracovanou kapitolu života českých disidentů v sedmdesátých letech. Přestože oficiální zdroje tvrdí, že jde o pohled na dospívání za totality, jde spíše o příběh maminky Marty, která se zmítá mezi několika muži. Každý jí přináší do života jinou lásku, jiné hodnoty a zároveň i jiné problémy. Ty se pak přenáší na obě dospívající dcery, jejichž příběh je ale během celého filmu pouze kulisa na pozadí života všech zúčastněných.
Českým filmům bývá často vytýkán jejich slabý a nepropracovaný scénář. V tomto případě je ale jasné, že scénář je naopak silnou stránkou. Navíc události okupace v roce 1968 a následná normalizace je doposud ve společnosti jiskřící téma. Filmové zpracování sedmdesátých let je doposud volné téma, kterému se věnoval jen Jan Hřebejk ve svém filmu Pupendo. Autorka scénáře, Tereza Boučková (držitelka českého Lva za nejlepší nerealizovaný scénář), do filmu vložila svoje zkušenosti s dospíváním v prostředí disentu. Bohužel se ukazuje, že jen kvalitní scénář ještě není cesta k dokonalému filmu.
Zpracování tradičními filmovými prostředky a kontinuální vyprávění příběhu, které režisérka zvolila, klade velké nároky na vtažení diváka do děje, na to, jestli přijme předkládané sociální vazby, interakce mezi hrdiny a následně se s nimi ztotožní nebo je odsoudí. Divák musí cítit osudovost situace, ve které se postavy na plátně nacházejí, pochopit, proč ta která postava jednala tímto způsobem, a to i v případě, že je mu její jednání cizí nebo do této doby nepochopitelné. V případě naplnění tohoto záměru je dosaženo stavu, kdy divák má pocit že hrdinům filmu rozumí, i když by se nikdy v podobné situaci neocitl.
A právě v tomto bodě film Zemský ráj to na pohled selhává. V porovnání s již zmiňovaným Pupendem je atmosféra filmu spíše těžko uchopitelná, pro nic netušícího diváka mírně zamtená. Příkladem může být scéna vítězství národní reprezentace hokejistů nad týmem SSSR v roce 1969, které vyvolalo demonstrace a díky provokaci (rozbití reprezentační místnosti sovětského Aeroflotu) došlo následně k rozsáhlým represím nedozírných následků. Na plátně vidíme spíše hrstku fanoušků, kteří jsou venku proto, že jsme vyhráli hokej (ve skutečnosti se jednalo až o 150 000 lidí). Podobně nevěrohodně by působil pohřeb Mahatma Gandhiho s 200 statisty, nasnímaný z bezprostřední blízkosti. Přitom ale ne všechny scény působí stejně rozporuplně. Například zpracování srpna 1968 nebo pasáže z natáčení filmu jsou natolik konzistentní a kvalitní, že jím není co vytknout.
Podobných chyb obsahuje film hned několik. S velkou pečlivostí vybavené interiéry, které nám dovolí nahlédnout do sociálního pozadí života společnosti v sedmdesátých letech kontrastují se scénami z exteriérů, kde se tvůrci omezili na vyklizení ulic a kulisu dvou aut zaparkovaných uprostřed. Do očí bijící nepřesnosti ve vozovém parku policie, několikrát opakovaný záběr na v té době nevyráběný typ ostnatého drátu nebo nevyretušované současné tramvaje dávají znát jistou tvůrčí slabost dotáhnout do dokonalosti záměr vytvořit věrohodné prostředí dané doby.
Tyto detaily by samozřejmě nebyly tak podstatné, pokud by divák byl zaměstnán dramatickým dějem odehrávajícím se na plátně. K vnímání těchto chyb dochází ale právě ve scénách, které jsou zdlouhavě se opakující nebo kde má být prostředí prvním plánem záběru.
Zdá se, že Tereza Boučková vykročila správným směrem a je nadějí pro český film. Nadějí, že dokáže vytvořit příběh, který je nosný. Bohužel takových scénářů je velmi málo a jejich zpracování vyžaduje špičkovou práci všech tvůrců. A v této spolupráci a sladění všech profesí při vzniku filmu má ještě naše kinematografie rezervy.



Zemský ráj to na pohled
Komedie
Česko, 2009, 119 min

Režie: Irena Pavlásková
Hrají: Vilma Cibulková, Tereza Voříšková, Dana Marková, Miroslav Etzler, Ondřej Vetchý, Jiří Dvořák, Jan Zadražil, Barbora Seidlová, Jan Hartl

Zoufalci – komedie, která není komedií (80%)

Generačním film nezřídka pojednává o lidech kolem třicítky. Oprostíme-li se od pověsti Kristových let, je zřejmým důvodem vyzrálost autorů v tomto věku, jisté schopnosti sebereflexe a dostatku tvůrčích schopností k jejich přepisu na filmový i jiný materiál.


O podobnou výpověď se pokusila Jitka Rudolfová ve filmu Zoufalci. Šestice bývalých spolužáků konfrontuje své představy o naplnění života s realitou, která v jejich představách na gymnáziu neměla prostor. A tak jednoho dne na společném večírku v ve svém rodišti, Jablonci, řeknou nahlas, že vlastně žijí tak, jak rozhodně nechtěli. Jako poslední řešení jejich neuspokojivého života se jim jeví společný odjezd z Prahy na statek, který si už na gymnáziu vysnili a kde budou žít spokojeně a klidně na venkově.
Režisérčin absolventský film a zároveň celovečerní debut nese známky školního působení Věry Chytilové. Používá poměrně odvážně některé zapomenuté filmové postupy. Jedná se především o vkládání analogií, vsuvek a montování nových dějových linií, které na sebe přímo nenavazují. Tyto asociace se promítají i do nejpůsobivější scény plánování odjezdu na statek s formanovsky vedenou kamerou, režií a střihem. Bohužel se v některých momentech neodváží vzepřít se těmto vzorům a filmově se odlišit (nebo alespoň tento postup posunout dál) a působí dojmem práce pozorného žáka, který respektuje velikány. Náznakem může být zveřejněná nepoužitá scéna „Ty hnusy“, kde Radim popisuje písně šedesátých let jako hnusy, na druhou stranu se neodváží hlasitě protestovat, a tak si v autě své přítelkyně a jejího bývalého partnera vzadu zpívá potichu hardcore.
Celková tragičnost postav vede diváka s přibývajícími minutami k správnému dojmu, že se nejedná o slibovanou komedii. Skutečně, komedie to není, obzvláště pro popisovanou generaci, která podobné problémy řeší nebo vidí kolem sebe. Pro ostatní může jít o skutečnou generační výpověď. Ve srovnání se Samotáři nepodsouvají tvůrci humorné odlehčení každé scény. Vnímavé diváky jiné generace musí Zoufalci vyděsit. Vždyť ti lidé mají stejné tužby a představy, které máme nebo jsme měli my, a jak dopadli. Kde jsou ostatní, ti úspěšní, spokojení, kteří jsou přeci všude kolem? Proč nejsou ve filmu i oni. Jenže oni v něm jsou. Navenek jsou v podstatě všichni úspěšní, dobyli Prahu, mají svoji práci, někteří rodinu, jen neví, co by vlastně měli chtít, kam směřují. A o to je hodnota výpovědi působivější, protože se nezabývá povrchními, na venek zřejmými jevy, ale popisuje stavy duše skrývané před pohledy vnějšího světa. Jejich věrohodnost je podtržena velmi kvalitními hereckými výkony. Šestice neokoukaných herců (Simona Babčáková, Jakub Žáček, Zuzana Onufráková, Václav Neužil, Pavlína Štorková a Michal Kern) se nechají vést od ze začátku nejistého k přesvědčivému podání svých postav. Mimořádná je rovněž role manžela Dagmary (Jaroslav Plesl), který despoticky terorizuje rodinu a jehož cholerické výstupy tvoří dramaturgicky nejzdařilejší scény filmu.
Jsou tedy Zoufalci a Jitka Rudolfová novou krví v českém filmu? Bohužel ne. Přes velká očekávání, které způsobili autoři masivní reklamou, nenaplňuje film vzbuzené naděje. Nepřináší do filmu nic nového, co by již nebylo řečeno. Jedná se spíše o návrat filmovým jistotám, který je běžnější u starší generace filmařů než u čerstvých absolventů. Jejich dravost, nápaditost a touha změnit film, vyprávět příběhy po svém, by měla protestovat proti starým a usedlým postupům svých předchůdců, kteří získali slávu a jistoty a bojí se experimentovat, hledat ze strachu před neúspěchem. Vypadá to, jako by režisérka přijala životní postoje postav filmu a podle výroku „chtěl bych toho dělat tolik, že raději nedělám nic“ rezignovala na nějakou větší inovaci.
Výsledkem je značně rozpolcené dílo, které na jedné straně nabízí mimořádně hlubokou a upřímnou výpověď dnešních třicátníků, na druhou stranu se chová stejně ztraceně ve svých filmových postupech jako jeho hrdinové.



Zoufalci
Česká republika 2009
97 minut
scénář, režie: Jitka Rudolfová
hrají: Simona Babčáková, Jakub Žáček, Zuzana Onufráková, Václav Neužil, Pavlína Štorková, Michal Kern
premiéra: 12. listopadu 2009

Využití stříbrné pásky


2Bobule pražského sklepmistra

Člověk, který se vydá do kina za zábavou, odpočinkem či setkání s kamarády je vděčná cílová skupina pro odpočinkové filmy. Většinou své diváky nenutí složitě hloubat nad tím, jestli je existencionalismus překonaný filosofický směr, ale nabídne jim slušnou dávku toho, za čím do kina přišli. Druhý den pak můžou v klidu zapomenout a vrátit se do života s pocitem, že je na světě dobře.


I tento divák má ale právo alespoň na elementární úctu v podobě jisté úrovně konzumovaného výrobku. Film 2Bobule režiséra Vlada Lanného se snaží tuto cílovou skupinu podchytit a zaujmout volným pokračováním komedie Bobule. Nový příběh se točí opět kolem kamarádů Honzy v podání Kryštofa Hádka a Jirky, kterého hraje Lukáš Langmajer. Jirka přivede do jiného stavu dceru mafiána, který na něj pošle nájemného vraha. Honza se mezitím neúspěšne snaží vyrobit slámové víno, aby zajistil finance na opravy domu. Jirka se k Honzovi přijede schovat před otcem své milenky, způsobí tím ale problémy Honzovi a jeho Kláře, kterou ztvárnila Tereza Voříšková. Do toho všeho se občas zjeví duch Honzova dědečka. Jako bonus pro nenáročného diváka hraje Miroslav Táborský úlisného souseda, kterého divák může od začátku nenávidět, protože je na první pohled ztělesněním všeho zlého.
Jaké podívané se vám tedy dostane, pokud se rozhodnete do kina zajít? Tvůrci se nejspíš rozhodli, že nebudou vůbec riskovat a scénář podstatně přiblížili stylu filmů Zdeňka Trošky. Ideální divák je pro ně ten, který bude schopen dopředu na celé kino vykřiknout, jaká scéna bude následovat, a pak potěšeně sdělovat, že on to věděl a že je to dobrý film, protože je ze života. Začneme tedy kopat díru uprostřed dvora, aby do ní mohlo co nejvíc lidí spadnout, ideálně hned, aby divák nezapomněl, že tam je. Jistě, i to může být metoda jak se podbízet.
Hůř ale divák skousne, že oba hlavní hrdinové jednají jako párek blbců, kteří po celou dobu působí svému okolí problémy. Vpodstatě se nabízí otázka, co dělal Honza do té doby, než přišel Jirka. Podle stavu domu po dědečkovi je jasné, že kromě práce na vinohradu nic závratného. Scénáristické pachtění je přítomno i v linii nájemného vraha a rodičů Jirkovi těhotné přítelkyně. Nepřehlednou situaci nezjednoduší ani dva úplatní policisté, kteří celou dobu vyhrožují zatčením, pokud nedostanou neexistující slámové víno. Z neznámého důvodu zatknou zabijáka Jiřího Korna, aniž mohli vidět jeho trestný čin. Na slámové víno jaksi zapomenou.
Scénář není jediné slabé místo Bobulí. Nejistě působí i kamera i střih. Poměrně dlouhé pasáže se odehrávají v detailech, takže divák přestává vnímat okolí. Dobrý film by se měl vyvarovat nejednoznačného střihu a chyb ve vazbě jednotlivých scén. Ty bohužel působí velmi rušivě a nutí diváka přemýšlet, o kterou pasáž dialogu přišel. Hudební složka filmu je velmi poučná, snaží se o atmosféru Woodstocku ihned následovanou africkými melodiemi. Asi vyjadřují představy autora o mapě světa, že Afrika začíná u Jihlavy, nebo je autor majitelem CD Hradišťanu Mys dobré naděje a neví, že se nejedná o původní moravskou hudbu.
K silnějším stránkám filmu patří poměrně solidní herecké výkony. Neleze se však ubránit dojmu, že celý film, ač má být z jihu Moravy, se vlastně odehrává v mysli Pražáka. Mentalitu a chování Jihomoravanů a kulturu kolem vína se nikomu z herců nepodařilo vyjádřit. Světlou výjimkou je Václav Postránecký, který jako jediný nepůsobí jako návštěva z města.
Výsledkem tohoto mixu je místo moravského vína spíše pražský sklepmistr, někdy až ostravský kahan, podávaný ve stylové vinárně na Václavském náměstí. Svého diváka si film najde, ale na to, aby se daly 2Bobule označit za dobrý film, je třeba ještě hodně okopávání, stříhání, ošetřování a hlavně více úcty k filmovému řemeslu.

Marek Waldhans

Dobře utajená kněžna

Do kin přichází nový americko-český film Kněžna Libuše. Z ohlasů recenzentů vyplývá, že se bude jednat o filmovou „událost“ roku. Jenže jak se zdá, sami tvůrci se zalekli prvotních ohlasů a film je téměř dokonale utajen.

Není v dnešní době běžné, že film uváděný v naší ditribuci nemá své vlastní, byť i jednoduché webové stránky. Vyhledávač Google při dotazu na informace o filmu či jeho distributorovi (Atypfilm s. r. o.) zarputile odkazuje k ostatním recenzím a filmovým databázím. Rovněž ohromující počet nasazených kopií (pět) vybízí k zamyšlení nad distributorskou volbou této strategie. Zvědavý divák očekávající dechberoucí podívanou (v kterémkoliv slova smyslu) musí pečlivě studovat programy kin jako Dům kultury Ostrov nebo Městské kulturní středisko Havířov, aby mohl slyšet Libuši s úsměvným akcentem říkat známé věty o městech a jejich slávě.

Neméně překvapující marketingový tah předvedl distributor s ukázkami filmu na serveru Youtube.com, kde nejdříve kromě traileru umístil i ukázky z filmu. Poté, co se staly díky recenzím velmi populární, je však stáhl. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o pirátské nahrávky, kde by jejich stažení bylo logické, nelze tento krok pochopit jinak, než jakousi snahu celý film utajit.

Máme tedy po delší době možnost zhlédnout film, kde jeho distribuce koná podobně zábavné kroky jako například Deana Jakubisková. Otázkou zůstává, z čeho obviní tvůrci filmu recenzenty. Z malé návštěvnosti to snad ani nepůjde.

Kněžna Libuše
The Pagan Queen
Režie: Constantin Werner
Kamera: Bobby Bukowski
Hrají: Winter Ave Zoli, Csaba Lucasm Lea Mornar, Pavel Kříž, Marek Vašut ...
Formát: 35 mm, Dolby Digital, české titulky
Délka filmu: 99 min.

Ať žijí odvážní režiséři

Česká filmová tvorba posledních let se jakoby záměrně vyhýbá tématům, které jsou náročné na výpravu. Je proto příjemné, že mezi záplavou filmů ze současných nebo lehce minulých let se našel někdo, kdo si troufl na historický film. Navíc komedii. Už tento fakt si zaslouží pozornost. Otázka je, zda je možné s „českým rozpočtem“ natočit film, který obstojí v konkurenci zahraničních velkofilmů.


Film Ať žijí rytíři! vypráví příběh půl tuctu dětí různého věku, kteřé žijí na tvrzi se svým otcem, Martinem z Vamberka (David Prachař), rytířem a šlechticem, který spravedlivě a moudře vládne svému panství. Martin je jednoho dne povolán na královský dvůr, aby se obhájil proti nařčení z čarodějnictví. Ale udání je lest souseda Albrechta (Pavel Kříž). Albrecht netuší že jeho problémy uvězněním Martina teprve začínají a že získat sousedovo panství nebude tak jednoduché. Martinovy děti se totiž nechtejí vzdát svého domova a pustí se do boje o tvrz i otcův život a čest.
Jisté je, že režisér filmu Karel Janák je zdatný filmař, který dokáže za malé peníze natočit slušnou podívanou pro mladší publikum. Film neobsahuje letecké záběry hradních komplexů, ale malá tvrz i Albrechtův hrad působí stylově a zapadají do lokálního příběhu. Atmosféra je působivá a systematicky budovaná. Zdánlivě klidně plynoucí děj výrazně zrychlí brilantně natočená honička s povozem, která vypovídá a velké zručnosti jak režiséra, tak kameramana i střihače. Zdařilá akční podívaná rámuje i zlom děje, tedy konec her a začátek boje o život.
Přijemně působí i herecké výkony většiny hrdinů. Velká část příběhu stojí právě na herectví dětí, a přestože z jejich úst občas zazní nestředověky „cool“ hláška, je pronášena přirozeně a nepůsobí trapně. Z dospělých herců dostal největší prostor Pavel Kříž, jehož prvotní úlisnost přechází ve zlobu a šílenství na samé hranici přehrávání, nikdy však za ni.
Bohužel, film neobsahuje jen povedené složky. Hudba Ondřeje Brzobohatého se sice snaží navodit středověkou atmosféru, ale daří se jí to velmi málo a spíš funguje v těch částech, kde je slyšet zvuk elektrické kytary. Další slabinou je vyvrcholení bitvy, jejíž předvídatelnost by šla prominout vzhledem k hlavní cílové skupině filmu. Už méně opodstatněné je „cimrmanovské“ protažení závěru filmu, kdy již vše podstatné bylo řečeno a jde jen o dekorování hrdinů, což vyvolává pocit, že se štáb chtěl dostatečně najíst při středověké hostině. Technicky lze filmu vytknout několik drobných detailů, jako například traktorem posečená a shrabaná louka v závěrečném boji nebo lacině působící letící ohnivé koule, které srážejí působivost výpravné bitvy s katapulty.
Ať žijí rytíři! je povedený film, i když se mezi legendární pohádky pravděpodobně nezapíše. Největší odezvu najde u dětí ve věku 12 - 16 let, které ještě nepropadly úpířím ságám, ale už vyrostly z pohádek pro nejmenší. Dospělí, kteří s nimi na film půjdou, ho ocení, pokud budou dostatečně vnímaví a ochotní se ponořit zpět do světa svých potomků. Pokud se jim to podaří, odejdou z kina přijemně naladěni a povzbuzeni do boje proti Albrechtům jejich běžného života.

Ať žijí rytíři!
Česká republika, 105 minut
Režie: Karel Janák
Hrají: David Prachař, Pavel Kříž, Tereza Voříšková, Matěj Hádek, Ota Jirák, Martin Písařík, Hynek Čermák, Danny Mesaroš, Michael Beran
Hodnocení: 70%

Jak neulovit diváka

Nový film Tomáše Vorla Ulovit miliardáře měl být podle vyjádření autora tak silnou provokací, že začal připouštět možnost likvidace své osoby. Je ovšem otázkou, zda dokázal „nastavit zrcadlo“ společnosti, zesměšnit podvodníky, lobisty, policii, Romy, Židy, novináře a podnikatele, nebo zda tento deklarovaný cíl neztratil na své síle díky prvoplánovitosti tématu a jeho uchopení.


Zmíněné vyjádření vybízí ke srovnání s „provokacemi“, které točí Michael Moore. I když se nejedná o dokument, i když s divákem manipuluje, i když záměrně dělá z oblíbenců hrdiny a z ostatních karikaturní panáky, nelze autorovi upřít šikovnost v tom, že film u diváka vyvolává emoce. Bohužel to nelze tvrdit o Miliardářovi. Náročnější publikum film nemůže zaujmout vůbec, pro mladšího diváka není atraktivní tématem a divák konzumní zase neocení nutnost u filmu přemýšlet. Jediná, jasně se nabízející cílová skupina, je „hospodský povaleč“, který ví, že „policajti kradou, politici jsou podmazaní a jejich miliardy zprivatizoval kdejakej xindl v jaguáru“. Pro zjištění této skutečnosti nemusí ovšem opustit pohodlí oblíbené hospůdky 4. kategorie a jít do kina, protože toto téma předmětem jejich debat u piva každý den.
Bohužel, protože film jasně ukazuje talent režisera, herců i ostatních tvůrců. Talent je ale promarněn ve spustě prvků, které divák nemůže vnímat a pochopit. Tomáš Vorel nám tedy asi záměrně lhal a jeho film je součástí nějakého širšího židovsko-cikánsko-politicko-podnikatelského spiknutí sledující tajný cíl o kterém nevíme. Pokud měl být film takový, jak autor říká, bylo lepší netočit film, napsat otevřený dopis nebo trestní oznámení.

Ulovit miliardáře
Česko, 2009, 88 min
Režie: Tomáš Vorel st.
Hrají: Jiří Mádl, Milan Šteindler, Tomáš Matonoha, Tomáš Vorel ml., Miroslav Etzler, Gabriela Partyšová, Tomáš Vaněk, Ester Janečková, Josef Carda, Radomil Uhlíř, David Vávra, Bolek Polívka

Recenze filmu Protektor

Konec 30. let minulého století zastihl manžele Vrbatovy v nevyrovnané pozici. Ona, Hana Vrbatová (Jana Plodková) se stává hvězdou stříbrného plátna, zatímco její manžel, Emil Vrbata (Marek Daniel), je řadový zaměstnanec rozhlasu, žárlící na svoji manželku, obletovanou kolegy od filmu. Situace se ale změní příchodem protektorátu, neboť Hana je Židovka a stává se z ní občan druhé kategorie. Postupem času na oba doléhá stále více omezení plynoucích z jejich smíšeného manželství. Emil náhle vycítí příležitost zachránit jejich vztah a zároveň získat pozici ochráce své ženy. Proto přijme práci, díky níž se pro veřejnost stává kolaborujícím zpravodajem, hlásajícim z éteru nacistickou propagandu.


Protektor se zařadil do skupiny filmů, pojednávajících o civilním obyvatelstvu v době protektorátu, (ne)kolaborace a důvodů k zaujetí jednotlivých postojů. Devizou filmu je, že se nesnaží o přesnou rekonstrukci jednotlivých historických událostí, u kterých spoléhá na divákův přehled, ale na jejich pozadí pouze nechává hrdiny vyvíjet jejich vztah k okupaci. Díky tomu se vyhýbá již nespočetněkrát se opakujícím schématům filmů s touto tématikou a zároveň pracuje s jemně naznačovaným a přítomným zlem, které neustále utahuje svoji smyčku. Není divu, že takto nápaditý a neotřelý scénář obdržel neobvykle vysokou dotaci ze Státního fondu kinematografie.
Režisér filmu Marek Najbrt se ale nespokojil jen s zajímavým scénářem. Dokázal na české poměry věc ojedinělou, a to sladit jednotlivé složky filmu tak, že působí přirozeně, nebo alespoň jako kdyby to byl záměr, a nikoliv jako chyba. Příkladem může být herecký projev, který by v jiném filmu vypadal jako špatný vtip, ale zde v kombinaci s ostatními složkami filmu působí jako důmyslná stylizace do běžného hovorového projevu. Protikladem nedobového projevu je dokonale rekonstruovaný styl dobových filmů s milovníky typu Oldřicha Nového včetně úvodní písně „Když zavřu oči“. Rovněž známí herci jako Jan Budař nebo Josef Polášek nesklouzli ke svému typickému hereckému projevu a dovolili více vnímat charakter postavy a jeho proměnu pod tíhou doby.
Vizuální stránka filmu je na poměry jednak konzistentní a jednak dokáže pracovat například s filtrováním až desaturací tak, že ji divák sotva postřehne. Přesto zapadá do atmosféry filmu (nikoliv doby) a nejedná se jen o „hřebejkovský“ módní výstřelek ve stylu „Tarantino točí s filtry, tak jsme tam nějakej dali taky“. Samostatnou kapitolou je hudba (brněnské skupiny Midi lidi), zdánlivě nepříslušející době a příběhu. Přes svoji syntetičnost nepůsobí nepatřičně a až ze samostatné produkce je poznat její původ v elektronice.
Film Protektor působí na české filmové scéně jako zjevení. Mezi spoustou „vtipných“ komedí, „šokujících“ dramat a jiných nedodělků se objevil film, který sice nedosahuje hloubky filmů vyprávěných Almodovarem nebo Iñárritem, ale alespoň se jim přibližuje. A proto je logické, že tento film byl poslán do boje o Oskara.

Protektor
drama, Česká republika, 100 minut
Režie: Marek Najbrt
Scénář: Marek Najbrt, Benjamin Tuček, Robert Geisler
Hrají: Jana Plodková, Marek Daniel, Klára Melíšková, Sandra Nováková, Jan Budař, Martin Myšička, Josef Polášek, Jiří Ornest, Matthias Brandt, Simon Schwarz, Leoš Noha, Tomáš Žatečka, Cyril Drozda, Jan Řehák, Richard Stanke, Tomáš Měcháček

Lepší neš vozík

 
Posted by Picasa

Citroen RULEZ

Je pátek, nám už z toho hrabe.

Zkrocený mustang

Posted by Picasa

Heslo dne

Já vám to říkal, když jste seděli tady na té točně: Komunikovat, komunikovat, komunikovat

Výstražná tabule

Mall RULEZ

Vivat Las Vegas

Mustang





Harley RULEZ

Zdarma = 300,-
45 minut = 30 minut

Zdražení

Ze 4 Kč na 12 Kč kvůli krizi. Přeji hlubokou a vleklou...

Volby

Prarodiče volí komunisty. Rodiče volí socany. Děti volí emigraci

Patagonie 2008 - 2


Patagonie 2008 - TRAILER 2 from Marek Waldhans on Vimeo.

Bohovská lyžovačka ....

Využité rukavice

 

 
Posted by Picasa

Stuhleck

Vyvalte sudy




Stromy u cesty

Chraňte stromy u cesty aby bylo kam pověsit komunisty.

Krádež dřeva

HaHa1

Konverze, na to pinďoura na špalek.

Konečné řešení otázky protékajícího pisoáru

Pohovor

Abychom se nezdržovali

Hm...

Fotoarchivy

Aktuální: http://picasaweb.google.com/waldhans

Z mobilu http://www.flickr.com/photos/32290514@N04/

1975-1999: http://picasaweb.google.com/199x.waldhans
2003: http://picasaweb.google.com/2003.waldhans
2004: http://picasaweb.google.com/2004.waldhans
2005: http://picasaweb.google.com/2005.waldhans
2006: http://picasaweb.google.com/2006.waldhans
2007: http://picasaweb.google.com/2007.waldhans

Ferona rulez 2

Posted by Picasa

Ikea rulez

Ale pane řidiči


Hochschwab 2009

Ing. Jan Fiala



Dopis

Drahý soudruhu Fialo!

Naše ústředí ti chce vyjádřit dík za nejlepší propagaci socialismu a úspěšný boj proti ODS. Jako výraz úcty ti zasíláme výrobek soudruhů z čínské lidově demoktarické republikly i s návodem jak jej použít v závěrečném boji za svobodu pracujících.

Nezapomeň se se svým darem podělit i s ostatními soudruhy a šířit tak ideu revoluce, obzvláště pak v létě a na podzim po sklizni třtiny a tabáku.

Socialismus nebo smrt!
Vlast nebo smrt!

Fidel Castro





Heslo dne

Opakovaný podvod není podvodem