Zemský ráj to na pohled - Disidentské pupendo

Filmové zpracování nedávné historie bývá pro tvůrce velkým lákadlem. Nevelký časový odstup od současnosti dává naději, že film osloví pamětníky, vyvolá u nich vzpomínkové reakce (ať již pozitivní nebo negativní), které tvůrcům ulehčí navození atmosféry, a v neposlední řadě umožňuje (díky znalostem diváků) vynechat uvedení do situace a objasnění dobových reálií a rovnou bez rozmělňování děje vstoupit do příběhu. Nesmíme opomenout ani radost producentů, kterým nedělají vrásky starosti se zajištěním dobových rekvizit za nemalé peníze.


Nosným tématem takového filmového příběhu bývá osud skupiny lidí (často obyčejných). Na pozadí jejichž života se odehrávají historické události, Huxleyovsky predestinující vyústění příběhu v očekávaný závěr. Díky těmto pohledům do soukromí může divák reflektovat svoji osobní zkušenost s danou dobou, nebo naopak nahlédnout do života jiné skupiny lidí.
Film Zemský ráj to na pohled Ireny Pavláskové otevírá doposud nezpracovanou kapitolu života českých disidentů v sedmdesátých letech. Přestože oficiální zdroje tvrdí, že jde o pohled na dospívání za totality, jde spíše o příběh maminky Marty, která se zmítá mezi několika muži. Každý jí přináší do života jinou lásku, jiné hodnoty a zároveň i jiné problémy. Ty se pak přenáší na obě dospívající dcery, jejichž příběh je ale během celého filmu pouze kulisa na pozadí života všech zúčastněných.
Českým filmům bývá často vytýkán jejich slabý a nepropracovaný scénář. V tomto případě je ale jasné, že scénář je naopak silnou stránkou. Navíc události okupace v roce 1968 a následná normalizace je doposud ve společnosti jiskřící téma. Filmové zpracování sedmdesátých let je doposud volné téma, kterému se věnoval jen Jan Hřebejk ve svém filmu Pupendo. Autorka scénáře, Tereza Boučková (držitelka českého Lva za nejlepší nerealizovaný scénář), do filmu vložila svoje zkušenosti s dospíváním v prostředí disentu. Bohužel se ukazuje, že jen kvalitní scénář ještě není cesta k dokonalému filmu.
Zpracování tradičními filmovými prostředky a kontinuální vyprávění příběhu, které režisérka zvolila, klade velké nároky na vtažení diváka do děje, na to, jestli přijme předkládané sociální vazby, interakce mezi hrdiny a následně se s nimi ztotožní nebo je odsoudí. Divák musí cítit osudovost situace, ve které se postavy na plátně nacházejí, pochopit, proč ta která postava jednala tímto způsobem, a to i v případě, že je mu její jednání cizí nebo do této doby nepochopitelné. V případě naplnění tohoto záměru je dosaženo stavu, kdy divák má pocit že hrdinům filmu rozumí, i když by se nikdy v podobné situaci neocitl.
A právě v tomto bodě film Zemský ráj to na pohled selhává. V porovnání s již zmiňovaným Pupendem je atmosféra filmu spíše těžko uchopitelná, pro nic netušícího diváka mírně zamtená. Příkladem může být scéna vítězství národní reprezentace hokejistů nad týmem SSSR v roce 1969, které vyvolalo demonstrace a díky provokaci (rozbití reprezentační místnosti sovětského Aeroflotu) došlo následně k rozsáhlým represím nedozírných následků. Na plátně vidíme spíše hrstku fanoušků, kteří jsou venku proto, že jsme vyhráli hokej (ve skutečnosti se jednalo až o 150 000 lidí). Podobně nevěrohodně by působil pohřeb Mahatma Gandhiho s 200 statisty, nasnímaný z bezprostřední blízkosti. Přitom ale ne všechny scény působí stejně rozporuplně. Například zpracování srpna 1968 nebo pasáže z natáčení filmu jsou natolik konzistentní a kvalitní, že jím není co vytknout.
Podobných chyb obsahuje film hned několik. S velkou pečlivostí vybavené interiéry, které nám dovolí nahlédnout do sociálního pozadí života společnosti v sedmdesátých letech kontrastují se scénami z exteriérů, kde se tvůrci omezili na vyklizení ulic a kulisu dvou aut zaparkovaných uprostřed. Do očí bijící nepřesnosti ve vozovém parku policie, několikrát opakovaný záběr na v té době nevyráběný typ ostnatého drátu nebo nevyretušované současné tramvaje dávají znát jistou tvůrčí slabost dotáhnout do dokonalosti záměr vytvořit věrohodné prostředí dané doby.
Tyto detaily by samozřejmě nebyly tak podstatné, pokud by divák byl zaměstnán dramatickým dějem odehrávajícím se na plátně. K vnímání těchto chyb dochází ale právě ve scénách, které jsou zdlouhavě se opakující nebo kde má být prostředí prvním plánem záběru.
Zdá se, že Tereza Boučková vykročila správným směrem a je nadějí pro český film. Nadějí, že dokáže vytvořit příběh, který je nosný. Bohužel takových scénářů je velmi málo a jejich zpracování vyžaduje špičkovou práci všech tvůrců. A v této spolupráci a sladění všech profesí při vzniku filmu má ještě naše kinematografie rezervy.



Zemský ráj to na pohled
Komedie
Česko, 2009, 119 min

Režie: Irena Pavlásková
Hrají: Vilma Cibulková, Tereza Voříšková, Dana Marková, Miroslav Etzler, Ondřej Vetchý, Jiří Dvořák, Jan Zadražil, Barbora Seidlová, Jan Hartl

Zoufalci – komedie, která není komedií (80%)

Generačním film nezřídka pojednává o lidech kolem třicítky. Oprostíme-li se od pověsti Kristových let, je zřejmým důvodem vyzrálost autorů v tomto věku, jisté schopnosti sebereflexe a dostatku tvůrčích schopností k jejich přepisu na filmový i jiný materiál.


O podobnou výpověď se pokusila Jitka Rudolfová ve filmu Zoufalci. Šestice bývalých spolužáků konfrontuje své představy o naplnění života s realitou, která v jejich představách na gymnáziu neměla prostor. A tak jednoho dne na společném večírku v ve svém rodišti, Jablonci, řeknou nahlas, že vlastně žijí tak, jak rozhodně nechtěli. Jako poslední řešení jejich neuspokojivého života se jim jeví společný odjezd z Prahy na statek, který si už na gymnáziu vysnili a kde budou žít spokojeně a klidně na venkově.
Režisérčin absolventský film a zároveň celovečerní debut nese známky školního působení Věry Chytilové. Používá poměrně odvážně některé zapomenuté filmové postupy. Jedná se především o vkládání analogií, vsuvek a montování nových dějových linií, které na sebe přímo nenavazují. Tyto asociace se promítají i do nejpůsobivější scény plánování odjezdu na statek s formanovsky vedenou kamerou, režií a střihem. Bohužel se v některých momentech neodváží vzepřít se těmto vzorům a filmově se odlišit (nebo alespoň tento postup posunout dál) a působí dojmem práce pozorného žáka, který respektuje velikány. Náznakem může být zveřejněná nepoužitá scéna „Ty hnusy“, kde Radim popisuje písně šedesátých let jako hnusy, na druhou stranu se neodváží hlasitě protestovat, a tak si v autě své přítelkyně a jejího bývalého partnera vzadu zpívá potichu hardcore.
Celková tragičnost postav vede diváka s přibývajícími minutami k správnému dojmu, že se nejedná o slibovanou komedii. Skutečně, komedie to není, obzvláště pro popisovanou generaci, která podobné problémy řeší nebo vidí kolem sebe. Pro ostatní může jít o skutečnou generační výpověď. Ve srovnání se Samotáři nepodsouvají tvůrci humorné odlehčení každé scény. Vnímavé diváky jiné generace musí Zoufalci vyděsit. Vždyť ti lidé mají stejné tužby a představy, které máme nebo jsme měli my, a jak dopadli. Kde jsou ostatní, ti úspěšní, spokojení, kteří jsou přeci všude kolem? Proč nejsou ve filmu i oni. Jenže oni v něm jsou. Navenek jsou v podstatě všichni úspěšní, dobyli Prahu, mají svoji práci, někteří rodinu, jen neví, co by vlastně měli chtít, kam směřují. A o to je hodnota výpovědi působivější, protože se nezabývá povrchními, na venek zřejmými jevy, ale popisuje stavy duše skrývané před pohledy vnějšího světa. Jejich věrohodnost je podtržena velmi kvalitními hereckými výkony. Šestice neokoukaných herců (Simona Babčáková, Jakub Žáček, Zuzana Onufráková, Václav Neužil, Pavlína Štorková a Michal Kern) se nechají vést od ze začátku nejistého k přesvědčivému podání svých postav. Mimořádná je rovněž role manžela Dagmary (Jaroslav Plesl), který despoticky terorizuje rodinu a jehož cholerické výstupy tvoří dramaturgicky nejzdařilejší scény filmu.
Jsou tedy Zoufalci a Jitka Rudolfová novou krví v českém filmu? Bohužel ne. Přes velká očekávání, které způsobili autoři masivní reklamou, nenaplňuje film vzbuzené naděje. Nepřináší do filmu nic nového, co by již nebylo řečeno. Jedná se spíše o návrat filmovým jistotám, který je běžnější u starší generace filmařů než u čerstvých absolventů. Jejich dravost, nápaditost a touha změnit film, vyprávět příběhy po svém, by měla protestovat proti starým a usedlým postupům svých předchůdců, kteří získali slávu a jistoty a bojí se experimentovat, hledat ze strachu před neúspěchem. Vypadá to, jako by režisérka přijala životní postoje postav filmu a podle výroku „chtěl bych toho dělat tolik, že raději nedělám nic“ rezignovala na nějakou větší inovaci.
Výsledkem je značně rozpolcené dílo, které na jedné straně nabízí mimořádně hlubokou a upřímnou výpověď dnešních třicátníků, na druhou stranu se chová stejně ztraceně ve svých filmových postupech jako jeho hrdinové.



Zoufalci
Česká republika 2009
97 minut
scénář, režie: Jitka Rudolfová
hrají: Simona Babčáková, Jakub Žáček, Zuzana Onufráková, Václav Neužil, Pavlína Štorková, Michal Kern
premiéra: 12. listopadu 2009