Filmové zpracování nedávné historie bývá pro tvůrce velkým lákadlem. Nevelký časový odstup od současnosti dává naději, že film osloví pamětníky, vyvolá u nich vzpomínkové reakce (ať již pozitivní nebo negativní), které tvůrcům ulehčí navození atmosféry, a v neposlední řadě umožňuje (díky znalostem diváků) vynechat uvedení do situace a objasnění dobových reálií a rovnou bez rozmělňování děje vstoupit do příběhu. Nesmíme opomenout ani radost producentů, kterým nedělají vrásky starosti se zajištěním dobových rekvizit za nemalé peníze.
Nosným tématem takového filmového příběhu bývá osud skupiny lidí (často obyčejných). Na pozadí jejichž života se odehrávají historické události, Huxleyovsky predestinující vyústění příběhu v očekávaný závěr. Díky těmto pohledům do soukromí může divák reflektovat svoji osobní zkušenost s danou dobou, nebo naopak nahlédnout do života jiné skupiny lidí.
Film Zemský ráj to na pohled Ireny Pavláskové otevírá doposud nezpracovanou kapitolu života českých disidentů v sedmdesátých letech. Přestože oficiální zdroje tvrdí, že jde o pohled na dospívání za totality, jde spíše o příběh maminky Marty, která se zmítá mezi několika muži. Každý jí přináší do života jinou lásku, jiné hodnoty a zároveň i jiné problémy. Ty se pak přenáší na obě dospívající dcery, jejichž příběh je ale během celého filmu pouze kulisa na pozadí života všech zúčastněných.
Českým filmům bývá často vytýkán jejich slabý a nepropracovaný scénář. V tomto případě je ale jasné, že scénář je naopak silnou stránkou. Navíc události okupace v roce 1968 a následná normalizace je doposud ve společnosti jiskřící téma. Filmové zpracování sedmdesátých let je doposud volné téma, kterému se věnoval jen Jan Hřebejk ve svém filmu Pupendo. Autorka scénáře, Tereza Boučková (držitelka českého Lva za nejlepší nerealizovaný scénář), do filmu vložila svoje zkušenosti s dospíváním v prostředí disentu. Bohužel se ukazuje, že jen kvalitní scénář ještě není cesta k dokonalému filmu.
Zpracování tradičními filmovými prostředky a kontinuální vyprávění příběhu, které režisérka zvolila, klade velké nároky na vtažení diváka do děje, na to, jestli přijme předkládané sociální vazby, interakce mezi hrdiny a následně se s nimi ztotožní nebo je odsoudí. Divák musí cítit osudovost situace, ve které se postavy na plátně nacházejí, pochopit, proč ta která postava jednala tímto způsobem, a to i v případě, že je mu její jednání cizí nebo do této doby nepochopitelné. V případě naplnění tohoto záměru je dosaženo stavu, kdy divák má pocit že hrdinům filmu rozumí, i když by se nikdy v podobné situaci neocitl.
A právě v tomto bodě film Zemský ráj to na pohled selhává. V porovnání s již zmiňovaným Pupendem je atmosféra filmu spíše těžko uchopitelná, pro nic netušícího diváka mírně zamtená. Příkladem může být scéna vítězství národní reprezentace hokejistů nad týmem SSSR v roce 1969, které vyvolalo demonstrace a díky provokaci (rozbití reprezentační místnosti sovětského Aeroflotu) došlo následně k rozsáhlým represím nedozírných následků. Na plátně vidíme spíše hrstku fanoušků, kteří jsou venku proto, že jsme vyhráli hokej (ve skutečnosti se jednalo až o 150 000 lidí). Podobně nevěrohodně by působil pohřeb Mahatma Gandhiho s 200 statisty, nasnímaný z bezprostřední blízkosti. Přitom ale ne všechny scény působí stejně rozporuplně. Například zpracování srpna 1968 nebo pasáže z natáčení filmu jsou natolik konzistentní a kvalitní, že jím není co vytknout.
Podobných chyb obsahuje film hned několik. S velkou pečlivostí vybavené interiéry, které nám dovolí nahlédnout do sociálního pozadí života společnosti v sedmdesátých letech kontrastují se scénami z exteriérů, kde se tvůrci omezili na vyklizení ulic a kulisu dvou aut zaparkovaných uprostřed. Do očí bijící nepřesnosti ve vozovém parku policie, několikrát opakovaný záběr na v té době nevyráběný typ ostnatého drátu nebo nevyretušované současné tramvaje dávají znát jistou tvůrčí slabost dotáhnout do dokonalosti záměr vytvořit věrohodné prostředí dané doby.
Tyto detaily by samozřejmě nebyly tak podstatné, pokud by divák byl zaměstnán dramatickým dějem odehrávajícím se na plátně. K vnímání těchto chyb dochází ale právě ve scénách, které jsou zdlouhavě se opakující nebo kde má být prostředí prvním plánem záběru.
Zdá se, že Tereza Boučková vykročila správným směrem a je nadějí pro český film. Nadějí, že dokáže vytvořit příběh, který je nosný. Bohužel takových scénářů je velmi málo a jejich zpracování vyžaduje špičkovou práci všech tvůrců. A v této spolupráci a sladění všech profesí při vzniku filmu má ještě naše kinematografie rezervy.
Zemský ráj to na pohled
Komedie
Česko, 2009, 119 min
Režie: Irena Pavlásková
Hrají: Vilma Cibulková, Tereza Voříšková, Dana Marková, Miroslav Etzler, Ondřej Vetchý, Jiří Dvořák, Jan Zadražil, Barbora Seidlová, Jan Hartl
